Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Názov MURDER CONSTRUCT ste, pokiaľ sa zaujímate o vydavateľskú činnosť Relapse Records, mohli zachytiť už v roku 2010, kedy toto zoskupenie debutovalo s rovnomennou EP. Komu to ušlo, môže ako prvú informáciu vziať to, že na pomery extrémnej scény ide o „hviezdnu“ zostavu - basák Caleb Schneider popri MC hrá v BAD ACID TRIP, bubeník Danny Walker si hranie prekladá účinkovaním v goremetalovom kulte EXHUMED a u progresívnych INTRONAUT. Gitarista Kevin Fetus má svoje odohrané u grind/crustových WATCH ME BURN a death/grindových CATTLE DECAPITATION. S EXHUMED ešte nekončíme, pretože gitarista a vokalista Leon del Müerte tam basuje, a vrátime sa aj k „stínaniu dobytka“, odkiaľ je vokalista Travis Ryan, o.i. jeden z tých, ktorí sa zaslúžili o to, že ma po rokoch existencie a zopár albumoch CATTLE DECAPITATION konečne vážnejšie zaujali.
MURDER CONSTRUCT sú z kalifornského Los Angeles a pretože ide o jednu z lokalít, kde už po polovici 80. rokov tvrdá hudba začala vstupovať do extrému zvaného grind core – NAUSEA, TERRORIZER, neskôr žezlo v Kalifornii prevzali PHOBIA – a takisto prevažujúce hudobné aktivity účastníkov jasne signalizujú, že v MC sa nejaký gothic pop black metalcore bude hrať asi sotva. Týmto hudobníkom ide najlepšie a tak akosi od srdca grind core, čo dokazuje jedenásťskladbový, takmer polhodinový prvý dlhohrajúci album.
V úvode MURDER CONSATRUCT začnú zvoľna, zlovestne a pochmúrne, aj vďaka záhrobnému vokálu by ste očakávali skôr nejaký old school doom/death metal v štýle starších HOODED MENACE (pretože ten nový album, čo ja viem, to je snáď nejaký „PARADISE LOST – Gothic revival“), ale toto lakovanie skupinu po necelej minúte prestane baviť a vylezie s farbou von. Prvoligový grind core, to je o čo tu beží, a to grind core americký, kalifornský a klasický.
Priznám sa, že niektoré moderné podoby US grindu, „polámané techniky“, aké servírovali napríklad MARUTA, ma za srdce nikdy extra nechytili. MC sa do týchto vecí nepúšťajú, to, že ide o technicky zdatných hráčov, vedia predviesť aj pri hraní priamočiareho, nasypaného grindu, ktorý zo vzorov ako TERRORIZER, PHOBIA a prípadne aj BRUTAL TRUTH, NAPALM DEATH alebo ROTTEN SOUND vychádza dosť výrazne a neskrývane.
Rýchle, divoké, nekompromisné skladby s kvalitným a zároveň správne neuhladeným zvukom. Dva hlavné vokály – hlboký grindový ryk, striedaný škrekom, a tu a tam doplnený deathmetalovým zagrowlovaním až kdesi zo žalúdka. Nejaké tie chaotické sóla a pár disharmonických vyhrávok, občas spomalenie, v ktorom sa MURDER CONSTRUCT nemilosrdne hrnú vpred. Nárez, energia, priamočiarosť a prekvapenie v podobe záverečnej skladby, odspievanej v španielčine. Na grind core netypický, takmer sedemminútový „epos“ pozostáva z niekoľkých častí, a tak sa tu vystrieda nárezový grind, bahenný sludge, pochmúrny doom a na cestu z grindcoreového inferna poslucháča odprevadí dramatická inštrumentálna vyhrávka, ukončená klavírom. Celkovo veľmi kvalitný materiál.
1. Red All Over
2. Under The Weight Of The Wood
3. No Question, No Comment
4. Gold Digger
5. Compelled By Mediocrity
6. The Next Life
7. Dead Hope
8. Feign Ignorance
9. Mercy, Mercy
10. Malicious Guilt
11. Resultados
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.